oceneni a6
Česky   English

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Smuteční síň Turnov

adresa: Markova 310, Turnov
investor: město Turnov
projektant: Atelier 6, s.r.o.
projekt: 2001
realizace: 06/2002 – 10/2003

Projekt a profese - Profes projekt, s.r.o.
Sadovnické úpravy - ing. Drahoslav Šonský
Výtvarná díla - Mgr.A. Pavla Gregorová
Grafika - Mgr.A. Milada Fischerová
Technický dozor investora - ing. Karel Suchý
Generální dodavatel - BAK Trutnov, a.s.
Dodavatelé interieru - Truhlářství Kroupa, s.r.o., Domidio, s.r.o.
Zastavěná plocha - 1.200 m2
Obestavěný prostor - 5.400 m3

Fotografie - Pavel Štecha

Smuteční rozlučková síň je situována na okraji historického centra města, v prostoru mezi dolní částí Městského hřbitova a korytem říčky Stebenky.

Lokalita se nachází na úpatí svahu, zvedajícího se od říčky k vrcholu s jednou z hlavních architektonických dominant Turnova - kostelem Narození Panny Marie. Osa - cesta, propojující vstup do kostela přes horní a dolní část hřbitova se smuteční síní, je zakončena pískovcovým obeliskem.

Hlavní přístupová cesta jde od ulice Markovy, vedoucí z náměstí, proti toku Stebenky, kolem ostrohu dolní části hřbitova. Stavba využívá částečného rozšíření pozemku do prostoru Městského hřbitova. Na poměrně stísněné lokalitě přimyká budovu smuteční síně ke hřbitovní zdi.

Budova je navržena tak aby rezervovala po celé délce území příjezdovou komunikaci, která umožní provozní vjezd do zázemí smuteční síně.

Průčelí je inspirováno torzem staré (pískovcové) hřbitovní zdi, nacházejícího se na svahu, do něhož je objekt částečně zapuštěn. Její současný transver respektuje charakter místa a reaguje svým odstupňovaným tvarem na stáčející se koryto říčky. Samotná obřadní síň je tak zcela skryta pohledům zvenčí.

Vstup je veden po dlouhé rampě mezi dvěma zdmi, přes venkovní krytý prostor, do vstupní haly - křížení os i materiálů: sklo, dubenecký, na katru řezaný pískovec, ořech obkladu, kamenná mozaiková dlažba, kovové nebe, enkaustika. Strop představuje výseč severní, podzimní hvězdné oblohy se souhvězdím Pegas, Andromeda a Perseus.

Do vlastní síně se vstupuje pod kůrem (pohledový beton, pochozí sklo). Kapacita je 80 sedících a cca 50 míst ke stání. Jednoduchý nečleněný prostor síně s podlahou z porfyru, pískovcovým obkladem do třech čtvrtin výšky (zbytek světle šedá omítka), a akustickým sádrovým podhledem (pozn.) doplňuje nábytek z ořechu: masivní lavice, posuvné dveře, pultík a katafalk. Prostoru dominují dvě, proti sobě umístěné, stěny z pohledového betonu - pozitiv a negativ, s motivem nepravidelných soustředných oválů.

Čelní stěna smuteční síně za rakví se zesnulým je plně prosklená a umožňuje tak pohled do atria (vodní plocha, červenolistý javor, koruny staletých stromů). Na konci rozloučení se zavírá kovová opona a současně, jak mizí pohled na zesnulého a do atria, se otvírají žaluzie světlíku v ose stropu síně a do zšeřelého prostoru přichází ostrý paprsek denního horního světla.

Vysoká a úzká odchozí hala, navazující na síň a ústící do venkovního prostoru, umožňuje plynulý průběh bezprostředně po sobě navazujících pohřbů.

Další prostory pro veřejnost tvoří kancelář pro sjednávání pohřbů a místnost pro pozůstalé navazující na výstav.

Zázemí a provoz je řešen zcela bezbariérově na systému kovových vozíků, bez jakékoli namáhavé manipulace. Celou obsluhu v podstatě zvládne jeden pracovník - pro výslednou cenu pohřbu podstatný fakt.

Střechy jsou převážně zatravněné. Obvodové stěny jsou vyzděné, obložené pískovcem s provětrávanou mezerou. Součástí stavby je poměrně rozsáhlá realizace sadových úprav a venkovních ploch.

Jiří Orten
Cesta k mrazu/V mamince
VI. Pláč

Tenkrát,
když cizí ruka měkce zaťukala na maminčino bříško,
myslil si hošíček, že zemře.
Bylo to tak prosté, zemříti
v matčině vnitřním náručí.
Ale tu náhle pocítil nesmírný tlak,
který jej stiskl a poháněl kupředu,
do neznáma, do světa, do malé věčnosti.
Měl zavřené oči a zavřená ústa.
Byl bledý.
A potom otevřel oči a otevřel ústa a nadýchl se a uviděl svou smrt,
smrt plnou světla a děsivých tváří.
Dal se do pláče.
Byl to jeho první pláč na tomto světě,
neboť před tím nikdy neplakal.
Křičel a naříkal.
Chtěl zpátky.
Chtěl se vrátit.
Chtěl nazpět za přesladkou vůní.

To, čemu se později naučil říkat život,
byla jeho smrt, smrt, jež prý končí smrtí,
ale on nevěřil, že zemře, když nyní nezemřel.
A jeho pláč
a jeho pláč, toť láska,
kterou proměnily slzy v cosi,
co pomíjí, co umírá, co končí.

30. X. 1939.
5
4
3
2

1

 
 
© 2010 Atelier 6 s.r.o.   HMS Design s.r.o.   Aretin Geoinformatics s.r.o.